Azov se rozrostl do dvou armádních sborů. Co víme o krajní pravici v ukrajinské a ruské armádě?

ZAHRANIČÍ / UKRAJINA / RUSKO / ANALÝZA

30. října 2026

KYJEV / MOSKVA – Krajně pravicové a neonacistické skupiny působily od roku 2014 na obou stranách rusko-ukrajinského konfliktu. Zatímco ruská bojová skupina Rusič je americkými úřady přímo označována za neonacistickou, ukrajinské hnutí Azov prošlo výraznou vojenskou i organizační proměnou. V roce 2025 se jednotky vycházející z jeho prostředí staly základem dvou armádních sborů. Historie jejich zakladatelů však sama o sobě neurčuje ideologické přesvědčení všech současných vojáků.

Rusič: neonacistická skupina bojující na ruské straně

Ruská sabotážně-průzkumná skupina Rusič působí v konfliktu na východní Ukrajině již od roku 2014. Její představitelé se veřejně hlásili k extremistickým postojům a skupina čelila závažným obviněním z násilí vůči ukrajinským zajatcům.

Dne 15. září 2022 zařadilo americké ministerstvo financí Rusič na sankční seznam a výslovně jej charakterizovalo jako neonacistickou polovojenskou organizaci.

Sankce se vztahovaly také na její představitele Alexeje Milčakova a Jana Petrovského.

Přesný současný počet bojovníků Rusiče není veřejně spolehlivě doložen. Tvrzení, že má méně příslušníků než jedna vojenská četa, proto nelze bez dalšího potvrdit.

Azov: od dobrovolnického praporu ke dvěma sborům

Ukrajinský Azov vznikl na jaře 2014 jako dobrovolnický prapor. Mezi jeho zakladateli a prvními členy byli aktivisté krajně pravicových organizací, včetně uskupení Patriot Ukrajiny.

Postupně se rozrostl v pluk a později brigádu začleněnou do ukrajinské Národní gardy.

Polské Centrum východních studií (OSW) ve své analýze z 11. února 2026 potvrzuje, že původní hnutí Azov používalo symboly spojované s neonacistickou a novopohanskou scénou, včetně motivů připomínajících Wolfsangel a Černé slunce.

Představitelé Azovu však odmítají, že by současné symboly jejich jednotek odkazovaly na nacistickou ideologii.

Zásadní organizační změna nastala v roce 2025.

Na základě 12. brigády Azov vznikl 1. sbor Národní gardy Ukrajiny pod velením Denyse Prokopenka.

Současně se 3. útočná brigáda stala základem 3. armádního sboru ukrajinských ozbrojených sil, kterému velí Andrij Bileckyj, jeden z původních zakladatelů hnutí Azov.

Oba sbory sdílejí historické kořeny, nejsou však totožnou vojenskou organizací. Byly vytvořeny připojením dalších jednotek v rámci širší reformy ukrajinského velení.

Znamená rozšíření Azovu také rozšíření neonacismu?

Právě zde vzniká největší spor.

Samotná skutečnost, že se dvě velké vojenské formace organizačně odvozují od Azovu, neprokazuje, že všichni jejich příslušníci zastávají neonacistické postoje.

Analýza OSW upozorňuje, že noví vojáci vstupují do těchto jednotek především kvůli kvalitě výcviku, zkušenostem velitelů a jejich bojové pověsti.

Současně však OSW upozorňuje na přetrvávající nacionalistickou ideologii některých představitelů hnutí, specifickou symboliku, ideologickou výchovu a možné poválečné politické ambice.

Odborníci tedy rozlišují mezi skutečnou historickou extremistickou tradicí a dnešními vojenskými útvary, které zahrnují i příslušníky bez doloženého extremistického přesvědčení.

V některých komentářích se objevují odhady, že oba sbory a další související útvary mohou dohromady zahrnovat desítky tisíc vojáků. Přesné aktuální počty však nejsou nezávisle potvrzené a nelze je automaticky vydávat za počet neonacistů.

Další nacionalistické jednotky na Ukrajině

Vedle Azovu se v souvislosti s krajně pravicovými proudy často zmiňují také Ajdar, Karpatská Sič a jednotky historicky spojené s Pravým sektorem.

Jejich vývoj, ideologické zázemí i začlenění do ukrajinských bezpečnostních struktur se však liší.

Některé vznikly jako dobrovolnické útvary během bojů v roce 2014, jiné navazovaly na politická nebo nacionalistická hnutí.

Označovat všechny jejich současné příslušníky jednotně za neonacisty by bylo nepřesné.

Při hodnocení konkrétní jednotky je důležité rozlišovat mezi extremistickými výroky jednotlivců, ideologií původních zakladatelů a současnou oficiální činností celé vojenské formace.

Extremismus nelze posuzovat podle toho, na které straně bojuje

Případ Rusiče ukazuje, že neonacistické skupiny působily také po boku ruských ozbrojených sil.

Případ Azovu zase ukazuje, že krajně pravicové prostředí může ovlivňovat vznik, symboliku a tradice významných vojenských jednotek, i když se jejich složení později podstatně změní.

Obě skutečnosti mohou platit současně.

Existence ruských neonacistů neomlouvá extremistické projevy na ukrajinské straně. Stejně tak historické neonacistické vazby části ukrajinských dobrovolníků neospravedlňují ruskou invazi ani tvrzení, že celá Ukrajina nebo její armáda jsou nacistické.

Co zůstává nezodpovězené?

Podstatnou otázkou není pouze počet vojáků ve sborech vycházejících z Azovu, ale především skutečný ideologický vliv jejich vedení, náborových struktur a výcvikových programů.

Další nezávislý výzkum by měl zkoumat, zda extremistické postoje ovlivňují rozhodování velitelů, zacházení se zajatci, vztah k civilnímu obyvatelstvu nebo případné budoucí politické působení.

Závěr: Krajně pravicová minulost Azovu je doložená a nelze ji zlehčovat. Stejně doložená je neonacistická identita ruské skupiny Rusič. Z dostupných informací však nelze vyvozovat, že desítky tisíc současných ukrajinských vojáků automaticky sdílejí neonacistickou ideologii.

Zdroje: OSW – Forging a nationalist model army (11. února 2026); americké ministerstvo financí – sankce proti Rusiči (15. září 2022); Combating Terrorism Center at West Point – analýza zahraničních krajně pravicových bojovníků; Al Jazeera – reportáž o náboru Azovu (27. února 2026); oficiální informace 1. sboru Národní gardy Azov.