Přežily tisíce let. Málem nepřežily člověka. Příběh sajgy a vikuně
NĚMÍ MLUVÍ | PŘÍBĚH ZVÍŘAT | 7. ŘÍJNA 2026
Když se po nekonečné středoasijské stepi prohání stádo sajg, člověk se dívá na zvíře, které pamatuje svět úplně jiný než ten náš.
Sajgy běhaly krajinou už v době, kdy se po Zemi pohybovali mamuti a srstnatí nosorožci. Přežily dobu ledovou, proměny klimatu i tisíce let přírodních změn.
Pak ale přišel protivník, na kterého evoluce sajgu nepřipravila.
Člověk.
Sajga je na první pohled zvláštní. Její velký měkký nos připomínající krátký chobot není hříčkou přírody. Pomáhá jí filtrovat prach během dlouhých přesunů stepí a upravovat teplotu vzduchu, který dýchá.
Právě toto pozoruhodné zvíře se však během několika desetiletí ocitlo na hraně existence.
Lovilo se pro maso a zejména pro rohy. Pytláctví spolu s dalšími zásahy člověka srazilo populace natolik, že na začátku tohoto století zůstával jen zlomek někdejších stád.
V roce 2005 se počet sajg odhadoval přibližně na pouhých 48 tisíc jedinců. Následovala léta ochrany, boje proti pytláctví a kontroly nelegálního obchodu.
A stalo se něco mimořádného.
Sajgy se začaly vracet.
Mezinárodní svaz ochrany přírody nakonec v roce 2023 změnil jejich globální hodnocení z kategorie kriticky ohrožených na téměř ohrožené. Jen v Kazachstánu se jejich počet mezi lety 2015 a 2022 zvýšil přibližně jedenáctkrát. (IUCN)
Jejich příběh přesto není pohádkou se šťastným koncem.
Sajgy jsou mimořádně zranitelné vůči epidemiím. V minulosti během krátké doby hynuly statisíce zvířat. Hrozbou zůstává pytláctví, změny prostředí i střety s člověkem. Prudký návrat velkých stád už dokonce vytváří nové konflikty se zemědělci. (IUCN)
Druhý příběh začíná vysoko v Andách
Tisíce kilometrů od středoasijských stepí žije jiné zvíře.
Vikuňa.
Drobný příbuzný lamy dokáže přežít ve vysokých a nehostinných oblastech jihoamerických And. Její srst patří k nejjemnějším a nejcennějším přírodním vláknům na světě.
A právě to se jí málem stalo osudným.
Vikuně byly po dlouhá léta intenzivně loveny. Jejich počet dramaticky klesl a druh se dostal nebezpečně blízko hranici, za kterou už není návratu.
Tentokrát však člověk dokázal udělat také opak.
Místo lovu přišla ochrana. Omezení obchodu. Chráněná území. A také systémy, díky nimž mohou místní obyvatelé z vikuní získávat užitek, aniž by je museli zabíjet.
Výsledek je pozoruhodný.
IUCN uvádí rostoucí populační trend a odhady celkové populace kolem půl milionu zvířat. Zároveň upozorňuje, že bez dlouhodobé ochrany by se vikuňa mohla znovu dostat do vážných problémů. (DOI)
Dva druhy. Jedno varování
Sajga ze stepí a vikuňa z And se možná nikdy nepotkají. Dělí je oceán i naprosto odlišný svět.
Jejich příběhy však mají společného jmenovatele.
Člověk je dokázal téměř zničit. A člověk jim dokázal pomoci vrátit se.
Právě tomuto neobvyklému spojení se dnes věnuje také Zoo Ostrava. Přednášku „Sajga a vikuňa – na hraně vyhubení“ vede Dominika Formanová z Centra environmentálních forenzních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Zoo upozorňuje, že populační vývoj obou druhů připomíná horskou dráhu a že na jejich pádu i návratu měl zásadní podíl člověk. (Zoo Ostrava)
Možná je právě v tom nejdůležitější část jejich příběhu.
Němá zvířata nám nemohou říct, abychom je přestali zabíjet. Nemohou žádat o chráněné území ani podepsat zákon proti pytláctví.
Jejich mizení však mluví dost hlasitě.
A jejich návrat ukazuje, že když člověk dokáže včas změnit své chování, nemusí být každé mizení definitivní.
Ověřeno: Zoo Ostrava, IUCN – Mezinárodní svaz ochrany přírody
Copyright © 2026 Český zpravodaj
