Zachráněné divoké kočky se v Thajsku znovu učí lovit. Některé se zpočátku bojí i kuřat

NĚMÍ MLUVÍ / ZÁCHRANA ZVÍŘAT / ZAHRANIČÍ

THAJSKO – 9. října 2026

V severovýchodním Thajsku probíhá neobvyklý boj o záchranu divokých koček bengálských. Mláďata, která přišla o matky, utrpěla zranění při požárech nebo byla nalezena v zemědělské krajině, dostávají v záchranném centru Khon Kaen druhou šanci. Nestačí je však pouze vyléčit a nakrmit. Aby se mohla vrátit do přírody, musí se znovu naučit lovit, šplhat a vyhýbat lidem. Některá přitom mají zpočátku strach i z kořisti, kterou by ve volné přírodě měla běžně ulovit.

Devět koček se vrátilo do lesa

Záchranné centrum v provincii Khon Kaen, které funguje pod thajskými státními orgány ochrany přírody, každoročně přijímá desítky zraněných nebo osiřelých koček bengálských.

Při návštěvě reportérky Mongabay se zde nacházelo patnáct odrostlejších jedinců, kteří byli zachráněni jako malá mláďata.

Devět z nich, ve věku přibližně osmi až devíti měsíců, bylo připraveno na návrat do přírody. Dalších šest čekala závěrečná fáze rehabilitace.

Pracovníci centra převezli devět zvířat do chráněného lesního prostředí národního parku Phu Pha Man.

Po otevření přepravních boxů se kočky postupně odvážily ven. Některé se nejprve rozhlížely a očichávaly půdu, jiné se rychle rozběhly do porostu.

Nakonec všech devět zmizelo v lese.

Pro záchranáře to byl důležitý okamžik. Zvířata, která ještě před několika měsíci potřebovala každodenní lidskou péči, dostala příležitost znovu žít samostatně.

Pole s cukrovou třtinou se mění v nebezpečnou past

Kočka bengálská (Prionailurus bengalensis) je drobná divoká kočkovitá šelma rozšířená v různých částech Asie.

Na první pohled může připomínat domácí kočku. Má však výrazné skvrnité zbarvení, štíhlejší tělo a přirozené chování divokého predátora.

V severovýchodním Thajsku se často pohybuje v blízkosti zemědělských oblastí.

Samice někdy ukrývají svá mláďata v hustých porostech cukrové třtiny, kde nacházejí stín a úkryt.

Právě toto prostředí se však může stát smrtící pastí.

Zemědělci totiž v některých oblastech využívají vypalování porostů k odstranění rostlinných zbytků a přípravě půdy.

Pokud oheň zasáhne místo, kde se ukrývají mláďata, nemusejí mít dostatek času k útěku.

Některá utrpí popáleniny, jiná ztratí matku nebo zůstanou uvězněna v poškozeném prostředí.

Další nebezpečí představuje odchyt pro nelegální obchod se zvířaty.

Počet zachráněných zvířat prudce vzrostl

Podle údajů pracovníků centra se počet přijímaných koček bengálských od roku 2023 výrazně zvýšil.

Zatímco dříve zařízení přijímalo průměrně přibližně deset jedinců ročně, v posledních letech jde o 40 až 65 zvířat za rok.

Jen od ledna do srpna 2026 bylo přijato více než šedesát mláďat.

Více než polovina z nich byla podle záchranářů nalezena na spálených polích, často s popáleninami.

Odborníci nárůst spojují s několika faktory: ztrátou a rozdělováním přirozeného prostředí, požáry a také větším využíváním státní telefonní linky pro hlášení zraněných volně žijících zvířat.

Vyšší počet přijatých jedinců tedy nemusí automaticky znamenat, že ve volné přírodě přibývá zraněných koček stejným tempem. Část nárůstu může souviset také s tím, že se o záchranné službě dozvídá více lidí.

Ne všechna mláďata se podaří zachránit

Přes veškerou snahu veterinářů se část zvířat zachránit nepodaří.

Podle údajů centra zemřelo z přibližně šedesáti mláďat přijatých během sledované části roku 2026 dvacet.

Úmrtnost tak činila přibližně jednu třetinu.

V předchozích letech přitom podle pracovníků zařízení dosahovala až šedesáti procent.

Důvodem úhynů bývají především rozsáhlá zranění, infekce nebo příliš pozdní předání do odborné péče.

Veterinářka a výzkumnice Warisara Thomas upozornila také na případy, kdy se lidé snaží nalezená mláďata zachránit sami doma.

Takový postup je podle ní v Thajsku nezákonný a pro zvířata často nebezpečný.

Divoké kočky totiž potřebují zvláštní výživu, odborné zacházení a ochranu před infekčními nemocemi, které se mohou přenášet i z domácích zvířat.

Dobře míněná pomoc tak může neúmyslně zhoršit jejich zdravotní stav.

Nejprve mléko, potom skutečný lov

Nejmenší mláďata musejí pracovníci centra pravidelně krmit speciálním mlékem.

Jakmile zesílí, postupně přecházejí na pevnou potravu.

Tím však jejich příprava na život v přírodě teprve začíná.

Mláďata, která vyrůstala bez matky, často neovládají základní dovednosti potřebné k přežití.

Nevědí například, jak správně vyhledávat a chytat kořist.

Záchranáři je proto po zdravotním zotavení přesouvají do speciálních rehabilitačních výběhů.

Každý má přibližně 24 metrů čtverečních a obvykle v něm žijí dvě kočky.

Prostor je vybaven vegetací, kmeny stromů a úkryty, aby co nejvíce připomínal přirozené prostředí.

Zvířata zde mohou šplhat, skrývat se a obnovovat svalovou sílu.

Součástí rehabilitace je také nácvik lovu živé kořisti.

Ošetřovatelé do výběhů vypouštějí například myši a kuřata.

Některé kočky začnou lovit téměř okamžitě. Jiné jsou zpočátku natolik nezkušené, že se kuřat dokonce bojí.

Postupně však mohou získávat jistotu pozorováním druhého zvířete ve výběhu.

V mezidobí dostávají také doplňkovou masitou potravu.

Musí se naučit nedůvěřovat člověku

Pro návrat do přírody je zásadní ještě jedna schopnost: zachovat si odstup od lidí.

Kočky, které si zvyknou na lidskou přítomnost, mohou po vypuštění vyhledávat vesnice nebo se vracet k záchrannému centru.

Tím se vystavují riziku konfliktů s lidmi, dopravních nehod či opětovného odchytu.

Během závěrečné rehabilitace proto pracovníci omezují přímý kontakt na nezbytné veterinární zákroky a přepravu.

Zvířata sledují především prostřednictvím kamer.

Před vypuštěním musejí prokázat, že dokážou samostatně lovit, dobře šplhat a přirozeně reagovat na okolní prostředí.

Veterinární kontroly chrání také divoké populace

Před přesunem do rehabilitačních výběhů absolvují kočky důkladné zdravotní vyšetření.

Veterináři jim kontrolují hmotnost, měří tělo a odebírají krev i další biologické vzorky.

Testují je na závažné infekční choroby, mimo jiné na virus kočičí imunodeficience, parvovirové infekce a psinku.

Cílem není pouze ochránit konkrétní zvíře.

Záchranáři musejí zabránit také tomu, aby vypuštěná kočka zavlekla nebezpečnou infekci mezi volně žijící živočichy.

Každý jedinec dostává identifikační mikročip.

Veterináři navíc fotografují jeho charakteristické zbarvení, které může pomoci při pozdějším rozpoznávání na záběrech z fotopastí.

Návrat do přírody ještě neznamená jisté přežití

Největší neznámou zůstává osud zvířat po vypuštění.

Pracovníci centra využívají fotopasti a někdy zaznamenávají kočky, které vypadají zdravě a nesou ulovenou kořist.

Zatím však nemají technologii, která by jim umožňovala spolehlivě sledovat pohyb každého vypuštěného jedince.

Kočky jsou převážně noční a kvalita záznamů často nestačí k jednoznačné identifikaci.

Centrum proto neví, kolik zachráněných koček dlouhodobě přežije.

Pokud získá potřebné finance, plánuje v roce 2027 vyzkoušet sledování pomocí GPS obojků.

Problémem je najít zařízení dostatečně malé a bezpečné, které zároveň dokáže spolehlivě přenášet polohu v lesním prostředí.

Odborníci upozorňují na rizika vypouštění

Podle Jima Sandersona z organizace Small Wild Cat Conservation Foundation, který působí také v odborné skupině pro kočkovité šelmy při IUCN, je důležitý postupný přechod mezi lidskou péčí a úplnou samostatností.

Zvířata by podle něj měla mít možnost získávat potravu a postupně se adaptovat na přirozené podmínky.

Náhlé vypuštění bez odpovídající přípravy může výrazně snížit jejich šanci na přežití.

Další komplikací jsou kočky, které již na daném území žijí.

Zejména mladí samci mohou narazit na teritoriální jedince a být z jejich území vytlačeni.

Ani úspěšně dokončená rehabilitace proto nezaručuje bezpečný život v přírodě.

Ochrana druhu začíná ochranou jeho prostředí

Kočka bengálská není v současnosti celosvětově zařazena mezi kriticky ohrožené druhy.

Mezinárodní svaz ochrany přírody ji hodnotí v kategorii málo dotčených druhů.

To však neznamená, že jí nehrozí místní úbytek populací.

V některých oblastech Asie ji ohrožuje ničení přirozeného prostředí, lov, nelegální obchod a konflikty se zemědělskou činností.

Příběh z Khon Kaen ukazuje, že záchrana jednotlivých zvířat musí být doprovázena také ochranou krajiny.

Bez bezpečných úkrytů, dostatku potravy a omezení nebezpečných zásahů do přírody budou záchranná centra nadále přijímat další a další mláďata.

Devět otevřených klecí, devět nových šancí

Když se devět zachráněných koček rozběhlo do lesa v národním parku Phu Pha Man, pracovníci centra mohli alespoň na chvíli oslavit výsledek své práce.

Před nimi však čekal další úkol.

Do rehabilitačních výběhů se mělo přesunout šest mladších koček a v péči zůstávalo také další čerstvě zachráněné mládě, které potřebovalo pravidelné krmení.

Záchrana divokých zvířat je tak nepřetržitým procesem.

Každé úspěšné vypuštění představuje naději, ale skutečný výsledek ukáže až další život zvířete ve volné přírodě.

A právě proto je důležité nejen zachraňovat, ale také chránit prostředí, do kterého se tato zvířata vracejí.

Copyright © 2026 Český zpravodaj